Nejlepší ceny pro Semena květin Seeds Gallery (13)

Semena Mandragora lékařská...

15,00 € SKU: MHS 16

Seeds Gallery Com,

5/ 5

MHS 16 (5 S)

Rychlý náhled

Rulík zlomocný semínka...

3,75 € SKU: MHS 58

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Rulík zlomocný semínka (Atropa bella-donna)</h2> <h2>Cena za balení 5 semen.</h2> Atropa Belladonna nebo čertova třešeň se používá již více než dvě tisíciletí jako léčivo, kosmetika, jed a čarodějnice. Belladonna je vytrvalá, naočkovaná, rozvětvená rostlina, která dorůstá až do výšky 1,5 metru, s listy dlouhými 12-13 cm a fialovým stonkem. V zimě umírá a na jaře znovu klíčí. Po staletí jej čarodějnice používaly ve vzorcích, benátské ženy obecně, a zejména „noční dámy“ pro rozšiřování očí, a v současné době se používá jako lék proti kinetóze, IBS a dalším střevním poruchám. Belladonna byla také používána k otrávení celé armády ve válce. Říká se, že Satan se osobně staral o tuto rostlinu a jeho malé „ďáblovy třešně“. Obsahuje psychotropní / toxické / život zachraňující alkaloidy, včetně atropinu. Tato rostlina je lék, halucinogen a jed. Smrt může (a stane se) od špatně informovaných lidí, například tím, že budete jíst příliš mnoho zralých bobulí v koláčích, tak to nedělejte. Bobule jsou chutné (jedl jsem je sám a jsou docela chutné). Jedná se o rostlinu, která je primární složkou tajného recepturního nápoje „Flying Formula“, který čarodějnice používají po staletí. Tato bylina ve vás může vyvolat pocit, že vaše duše cestuje, ale přílišná konzumace může být fatální. Může být také použit jako protijed při otravě plyny. <h3>Kultura</h3> Může se množit výsevem semen nebo řízků, i když se doporučuje použití semen. Semena by měla být vložena do horké vody několik hodin před setím. Potřebují čas na klíčení a potřebují vysokou vlhkost a teplo a při zachování všech nezbytných podmínek není klíčení skvělé. Rostliny ocení substrát kompostu s hnojem a vlhkým, stinným prostředím. Dusičnany a amoniakové soli jsou nejlepším hnojivem pro zdvojnásobení množství alkaloidů. <h3>WIKIPEDIA:</h3> Rulík zlomocný (Atropa bella-donna) je statná, až 180 cm vysoká vytrvalá bylina. Je považována za nejnebezpečnější středoevropskou jedovatou rostlinu, odhaduje se, že otravy rulíkem zlomocným tvoří zhruba polovinu všech vážných otrav rostlinného původu na území České republiky. Přirozeně se vyskytuje na většině území Evropy (od Španělska po Podněstří a Krym a od Středomoří po jižní Švédsko) a některých místech v Africe; výskyt tohoto druhu v Maroku a Alžírsku byl však v poslední době zpochybněn. <h2>Vzhled</h2> Statná 50–180 cm vysoká žlaznatě pýřitá bylina s tlustou přímou a větvenou lodyhou. Listy jsou střídavé (v květenství zdánlivě vstřícné) a různě velké, kopinatě vejčité až elipsovité, celokrajné, na bázi klínovitě zúžené, pýřité. Kvete od června do srpna. Květy jsou nicí, zdánlivě úžlabní, jednotlivé, stopkaté, pětičetné, koruny trubkovitě zvonkovité (až 3 cm dlouhá), zvenčí hnědofialové, zevnitř lysé, hnědofialové, žlutošedé až žluté, načervenale mramorované. Cípy koruny jsou ohnuté. Plodem je černá kulovitá bobule (14–18 mm v průměru) vyrůstající ze hvězdicovitě rozloženého kalichu. Zprvu chutná sladce, pak však dostává odpornou hořkou příchuť. Roste roztroušeně na pasekách a okrajích lesů od pahorkatin do podhůří. Obecně preferuje pohostinné vlhké půdy zásaditého až slabě kyselého charakteru. <h2>Lidové názvy</h2> Beladona, blázníček, bláznivá čerešňa, bláznivá třešně, bláznivý lilek, bláznový lilek, černé divoké višně, černé třešně, černé višně, čertova čerešeň, čertova třešeň, čertův blázníček, hadí hrozinky, hadí střešně, krásavica, lesný lulok, lilek, lilek pošetilý, lolek, lulák, lulčí, lulek, lulík, lulkové korenie, lulkový koreň, lulok, nadragule, nemnica, němnice, nimnica, psinky, psí třešně, rozpuka, šalamoun, šalamounek, toten, vlčá jahoda, vlčí jahodník, vlčí třešně, vlčia čerešňa, vlčia jahoda, vlčie oko, zlá jahoda, zlatá kráska, oči krásné paní. <h2>Jedovatost a otravy</h2> Celá rostlina je prudce jedovatá vzhledem k vysokém obsahu tropanových alkaloidů (kořen až 1,5 %, listy 0,3 až 1,2 %, semena asi 0,8 %), z nichž rozhodující podíl tvoří L-hyoscyamin (až 70 % všech alkaloidů). Obsah alkaloidů kolísá nejen podle stanoviště a vlivem podnebí, ale i vlivem dne.[1] Tyto alkaloidy působí na autonomní nervový systém jako parasympatolytikum tím, že tlumí všechny muskarinové účinky acetylcholinu; utlumují srdeční činnost a způsobují zastavení dechu. Centrálně atropin značně dráždí, působí velké vzrušení a teprve ve velkých dávkách ochrnuje.[2] Člověk se může otrávit jednak přímou konzumací plodů, nebo přes kozí mléko či kozí maso, pokud koza tuto rostlinu sežere. Smrtelnou dávkou jsou u malého dítěte už 3 bobule(!), u dospělého asi 10. Jako protijed (antidotum) se užívá fyzostigmin nebo pilokarpin. Hlavní příznaky otravy: <ul> <li>rozšířené zorničky</li> <li>vyschlé sliznice</li> <li>zčervenání obličeje, suchá teplá pleť</li> <li>zrychlený tep</li> </ul> Suchost v hrdle a zčervenání se dostavují již po léčebných dávkách. Po 5 mg lehké vzrušení, sklon k mluvení a pohybům, touha po procházkách, zčervenání v obličeji, suchost kůže, palpitace a mydriasa. Po větších dávkách vázne polykání, vzrušení se stupňuje, dýchání je obtížné, teplota stoupá, otrávený má závratě, vrávorá, má zrakové, sluchové i čichové halucinace, velmi pohyblivé a mnohotné. Po vybití sil zuřivostí nastává vyčerpání, slabost, spavost, klesá teplota.[2] Hluboký spánek může skončit smrtí z obrny dýchacího ústrojí.[1] Vzdor vysoké toxicitě rulíku je prognóza intoxikací vcelku příznivá vzhledem k dobře známým fyziologickým účinkům těchto látek a možnosti účinné léčby (fyzostigmin).[3] <h2>Využití</h2> Ze sušených listů (Folium belladonnae) a kořene (Radix belladonnae) této rostliny se získává atropin, ze kterého se vyrábějí atropinové kapky užívané v očním lékařství k rozkapávání očí za účelem usnadnění některých typů očních vyšetření (atropin roztahuje zorničky). Ze stejného důvodu si dívky ve starověku a středověku vtíraly šťávu z rulíku do očí, aby je měly krásně veliké. Odtud také pochází druhové jméno rostliny (bella donna = krásná paní). Bylo to účinné, nepříliš praktické (dočasně to zhoršuje kvalitu zraku, při dlouhodobém používání se zrak může zhoršit trvale) a nebezpečné (mohlo dojít k nebezpečnému zánětu oka nebo otravě). Výtažek z listů (Belladonnae folii extractum siccum normatum) se rovněž využívá proti křečím hladkého svalstva (spasmolytikum), obvykle však pouze ve směsích s analgetiky. Není divu, že se rulík díky svým účinkům významně uplatňoval v bílé i černé magii. Byl např. složkou mastí, jejichž aplikace mohla vyvolávat narkotické stavy a pohybové halucinace (létání na koštěti!), jak nasvědčují např. doklady z inkvizičních procesů. </body> </html>

MHS 58 (5 S)

Rychlý náhled

Purple Crocus bulbs

3,50 € SKU: F 81 P

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Purple Crocus bulbs</h2> <h2>The price is for package of 3 bulbs.</h2> This variety is famous for its delightful fragrance. There's nothing like closing your eyes and breathing in the sweet scent of Spring! Crocus (English plural: crocuses or croci) is a genus of flowering plants in the iris family comprising 90 species of perennials growing from corms. Many are cultivated for their flowers appearing in autumn, winter, or spring. The spice saffron is obtained from the stigmas of Crocus sativus, an autumn-blooming species. Crocuses are native to woodland, scrub, and meadows from sea level to alpine tundra in central and southern Europe, in particular Krokos, Greece, on the islands of the Aegean, North Africa and the Middle East, and across Central Asia to Xinjiang Province in western China. The cup-shaped, solitary, salverform flower tapers off into a narrow tube. Their colors vary enormously, although lilac, mauve, yellow, and white are predominant. The grass-like, ensiform leaf shows generally a white central stripe along the leaf axis. The leaf margin is entire. A crocus has three stamens, while a similar-looking toxic plant, colchicum, sometimes popularly referred to as "autumn crocus", has six stamens. In addition, crocus have one style, while colchicum have three. About 30 of the species are cultivated, including Crocus sativus for saffron production. The varieties cultivated for decoration mainly represent five species: C. vernus, C. chrysanthus, C. flavus, C. sieberi, and C. tommasinianus. Among the first flowers to bloom in spring, crocuses are popular with gardeners. Their flowering time varies from the late winter C. tommasinianus to the later large hybridized and selected Giant "Dutch crocuses" (C. vernus). Crocus flowers and leaves are protected from frost by a waxy cuticle; in areas where snow and frost occasionally occur in the early spring, it is not uncommon to see early flowering crocuses blooming through a light late snowfall. <h2><a href="https://www.seeds-gallery.shop/en/home/saffron-bulbs-saffron-crocus.html" target="_blank" title="Saffron Bulbs can be purchased here" style="color: #ff0000;" rel="noreferrer noopener">Saffron Bulbs can be purchased here</a></h2> </body> </html>

F 81 P

Rychlý náhled

Yellow Crocus bulbs

3,50 € SKU: F 81 Y

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Yellow Crocus bulbs</h2> <h2>The price is for package of 3 bulbs.</h2> This variety is famous for its delightful fragrance. There's nothing like closing your eyes and breathing in the sweet scent of Spring! Crocus (English plural: crocuses or croci) is a genus of flowering plants in the iris family comprising 90 species of perennials growing from corms. Many are cultivated for their flowers appearing in autumn, winter, or spring. The spice saffron is obtained from the stigmas of Crocus sativus, an autumn-blooming species. Crocuses are native to woodland, scrub, and meadows from sea level to alpine tundra in central and southern Europe, in particular Krokos, Greece, on the islands of the Aegean, North Africa and the Middle East, and across Central Asia to Xinjiang Province in western China. The cup-shaped, solitary, salverform flower tapers off into a narrow tube. Their colors vary enormously, although lilac, mauve, yellow, and white are predominant. The grass-like, ensiform leaf shows generally a white central stripe along the leaf axis. The leaf margin is entire. A crocus has three stamens, while a similar-looking toxic plant, colchicum, sometimes popularly referred to as "autumn crocus", has six stamens. In addition, crocus have one style, while colchicum have three. About 30 of the species are cultivated, including Crocus sativus for saffron production. The varieties cultivated for decoration mainly represent five species: C. vernus, C. chrysanthus, C. flavus, C. sieberi, and C. tommasinianus. Among the first flowers to bloom in spring, crocuses are popular with gardeners. Their flowering time varies from the late winter C. tommasinianus to the later large hybridized and selected Giant "Dutch crocuses" (C. vernus). Crocus flowers and leaves are protected from frost by a waxy cuticle; in areas where snow and frost occasionally occur in the early spring, it is not uncommon to see early flowering crocuses blooming through a light late snowfall. <h2><a href="https://www.seeds-gallery.shop/en/home/saffron-bulbs-saffron-crocus.html" target="_blank" title="Saffron Bulbs can be purchased here" style="color: #ff0000;" rel="noreferrer noopener">Saffron Bulbs can be purchased here</a></h2> </body> </html>

F 81 Y

Rychlý náhled

Semena vinné révy černá...

12,50 € SKU: T 74 B

Rychlý náhled

Semena Třezalka tečkovaná...

1,95 € SKU: MHS 45

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<h2>Semena Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum)</h2> <h2>Cena za balíček 1000 (0.1g) semen.</h2> Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) je známým představitelem rodu třezalka. Je to vytrvalá bylina se vstřícnými jednoduchými listy a zlatožlutými, pravidelnými květy v bohatých květenstvích. Je rozšířena v Evropě, Asii a severní Africe. V České republice roste zejména na výslunných stanovištích nižších a středních poloh. Třezalka tečkovaná je významná léčivá rostlina. V současné medicíně je využívána zejména při léčení deprese a úzkosti a také pro její antivirotické účinky. Hlavními účinnými látkami jsou hypericin a hyperforin. <h2>Lidové názvy</h2> Bylina sv. Jana, čarovník, krevníček, prostřelenec, svatojánská bylina. <h2>Popis</h2> Třezalka tečkovaná je statná, vytrvalá, lysá bylina, dorůstající obvykle výšky 20 až 60 cm. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, většinou nevětvená, se 2 vystouplými podélnými lištami, jednoletá, v průběhu sezóny poněkud dřevnatějící. U báze stonku bývají lišty někdy nezřetelné. Listy jsou podlouhlé, vejčité nebo kopinaté, přisedlé nebo krátce řapíkaté, 15 až 35 mm dlouhé a 5 až 15 mm široké. Čepel listů je celokrajná, na okraji slabě až silně podvinutá, na ploše tečkovaná siličnými nádržkami a tmavými žlázkami. Proti světlu prosvítají jen hlavní žilky, zatímco drobnější žilky jsou nezřetelné. Květenství jsou bohatá, poměrně volně uspořádaná. Květy mají průměr 15 až 30 mm. Koruna je zlatožlutá, složená z 5 výrazně nesouměrných, na jedné straně zubatých korunních lístků o délce 8 až 18 mm. Tyčinek je asi 50. Na vrcholu semeníku jsou 3 volné čnělky, asi 2x delší než semeník. Plodem je vejcovitá, přehrádkosečná tobolka obsahující mnoho hnědých až černých, drobných, jen asi 1 mm dlouhých semen. <h3>Rozlišovací znaky</h3> Třezalka tečkovaná bývá zaměňována zejména s třezalkou skvrnitou, která je rovněž hojným druhem. K jejich bezpečnému rozlišení stačí prohlédnout list proti světlu. U třezalky tečkované jsou v žilnatině dobře patrné pouze hlavní žilky, zatímco postranních je málo, jsou nepříliš zřetelné a nespojují se. U třezalky skvrnité je jasně patrná i postranní žilnatina, která je podstatně hustší a síťovitě pospojovaná. Dalším spolehlivým rozlišovacím znakem je počet lišt na lodyze. Třezalka tečkovaná má 2 nepříliš výrazné podélné lišty, zatímco u třezalky skvrnité jsou 4 lišty. Tento znak je lépe patrný v horní části lodyhy. Další, méně běžný druh třezalka čtyřkřídlá má rovněž 4 lišty, které jsou u tohoto druhu výrazné a silně vystouplé. Žilnatina listů je řídce síťovitá. Všechny ostatní, vesměs vzácnější, vzpřímeně rostoucí druhy třezalek vyskytující se v ČR mají žláznatě zubatý okraj kališních lístků, kdežto výše zmíněné 3 druhy mají kališní lístky celokrajné. Třezalka chlupatá se navíc liší ochlupenou lodyhou i listy.[1] Třezalku tečkovanou lze odlišit od řady jiných druhů též mikroskopicky podle listového okraje, a to i v sušeném nebo drceném stavu.[3] <h3>Žlázky</h3> Rostlina nese 2 typy žlázek s rozdílnou funkcí, obsahem i stavbou. Nejhojněji jsou zastoupeny bezbarvé, průsvitné siličné žlázky, které daly třezalce tečkované její druhové latinské jméno (perforatus = propíchaný, dírkovaný). Proti světlu vypadají jako drobné vpichy, rovnoměrně rozptýlené po celé ploše listu. Jsou přítomny i ve květech a plodech. Žlázky jsou tvořeny schizogenní nádržkou, vzniklou v mezibuněčném prostoru rozestoupením buněk. Žlázka vyplňuje celou tloušťku listové čepele a na povrchu listu je překryta pouze jednobuněčnou vrstvou pokožky. Od listového parenchymu je oddělena vrstvou plochých buněk. Obsah je olejovitý, tvořený zejména esenciálními oleji (silicemi). Ve žlázkách nacházejících se v květech a nezralých plodech je obsažena také medicínsky významná látka hyperforin. Tmavé žlázky naproti tomu vypadají jako drobné černé tečky a mají zcela odlišnou stavbu. Jsou tvořeny shlukem (uzlinou) větších buněk obklopených ze všech stran dvojitou vrstvou plochých buněk. Obsah je černý a má zrnitou strukturu. Tmavé zbarvení jim dává obsažené červené barvivo hypericin a pseudohypericin. Na listech jsou soustředěny zejména podél listového okraje, několik jich však bývá rozptýleno i na ploše čepele. V květech se nacházejí zejména podél okraje korunních plátků a na vrcholu tyčinek. Vrstvy plochých buněk obklopující žlázky obou typů jsou napojeny na cévní systém. Na korunních lístcích bývají mimo kulovitých žlázek přítomny i světlé a tmavé trubicovité struktury s obdobným obsahem.[4] [5] <h2>Rozšíření</h2> Druh je rozšířen téměř v celé Evropě s výjimkou arktických oblastí. V Asii jeho areál dosahuje po střední Sibiř, Mongolsko, Čínu a severozápadní Indii. Vyskytuje se též v severozápadní Africe (pohoří Atlas), Madeiře a Kanárských ostrovech. Byla zavlečena do mírných a subtropických oblastí téměř celého světa.[1][6][2] V České republice je třezalka tečkovaná hojně rozšířena zejména v nižších a středních polohách. Ve vyšších horských polohách se vyskytuje vzácněji. Nejčastěji roste na výslunných stanovištích na stráních, mezích a pastvinách, na okrajích lesů, pasekách a podobně, na stanoviště však není moc vybíravá.[1] <h2>Invazivita</h2> Třezalka tečkovaná byla lidskou činností postupně zavlečena do oblastí mírného pásu téměř celého světa. Hojně se rozšířila zejména v Severní a Jižní Americe, Austrálii a Jižní Africe.[7] V mnohých oblastech se intenzivně šíří a celkem ve 20 zemích světa je vedena jako invazní rostlina. V USA a Kanadě je řazena mezi přední plevelné rostliny. Do Austrálie byla třezalka tečkovaná přivezena patrně v polovině 19. století, kdy byla pěstována v botanických zahradách v Melbourne a Adelaide. Zplaněle rostoucí byla poprvé nalezena v roce 1880 ve státě Victoria, o 10 let později i v Novém Jižním Walesu. Následně se masově rozšířila zejména v jihovýchodní části kontinentu, kde je celková výměra jejích porostů odhadována na 400000 hektarů. Roste zejména na různých typech pastvin, řídké lesní vegetaci i savanách, podél cest a na narušených místech. V rozpětí 70 let bylo v Austrálii v rámci boje s touto rostlinou postupně vysazeno 12 druhů hmyzu, z nichž polovina se uchytila. V první polovině 20. století sem byly dovezeny z Evropy 2 druhy mandelinek, které třezalku spásají: Chrysolina quadrigemina a Ch. hyperici. Výsledky ovšem nebyly dostatečné a později byl úspěšně introdukován roztoč Aculus hyperici, který patří k hlavním patogenům třezalky ve Středomoří. Ve 40. letech 20. století byly oba druhy mandelinek dovezeny též do USA.[8][9][10][11] Ve Spojených státech pochází první záznam o výskytu třezalky tečkované z Pensylvánie z roku 1793. Později se masově rozšířila zejména v západních oblastech kontinentu. Jenom v Kalifornii okupovala ve 40. letech 20. století území o rozloze 1 milión hektarů. Nejvíce jsou postiženy pastviny, které byly v minulosti nadměrně vypásány a dominují na nich nepůvodní, jednoleté druhy trav, jako je např. sveřep střešní (Bromus tectorum). Na pastvinách třezalka snižuje kvalitu píce a způsobuje dobytku zdravotní potíže vlivem fotosenzibility.[12] V některých oblastech USA se podařilo třezalkové porosty silně zredukovat. Např. v Idaho dnes zabírají jen asi 3 % rozlohy z roku 1948. V některých oblastech však pastviny po úspěšné biologické redukci třezalky zarostly nějakým jiným nežádoucím druhem, jako je toxický starček přímětník (Senecio jacobaea) nebo chrpa Centaurea maculosa. V Kalifornii pokleslo zamoření třezalkou po 10 letech od aplikace biologické kontroly na 1 % původního stavu. Počáteční úspěch byl tak velký, že mandelince Ch. quadregemina byla ve městě Eureka postavena téměř 2 metry velká bronzová socha. <h2>Ekologické interakce</h2> <h3>Spásači</h3> Na třezalce tečkované se živí řada druhů hmyzu. V České republice jsou to např. některé mandelinky rodu Chrysolina a housenice pilatky Tenthredo amoena. Hmyz živící se třezalkou se musí vypořádat se škodlivým působením hypericinu, koncentrovaného v tmavých žlázkách. Nespecializovaní spásači se zpravidla vyhýbají částem rostliny s větší koncentrací tmavých žlázek, jako je listový okraj. Příkladem mohou být různé kobylky, např. kobylka zelená. Někteří specializovaní spásači třezalky se chrání před slunečním světlem, které iniciuje toxicitu hypericinu. Mezi takové spásače náleží např. můra osenice půvabná (Actinotia polyodon, syn. Cloantha perspicillaris), mandelinky bázlivec vratičový (Galeruca tanaceti) a Chrysolina geminata. Některé druhy hmyzu jsou schopny hypericin odbourávat pomocí enzymů s antioxidačním účinkem (zejména glutathion-S-transferáza). Patří mezi ně zavíječ kukuřičný (Ostrinia nubilalis), píďalka úhorová (Anaitis plagiata) a lišaj Manduca sexta.[9][13] Ve Středomoří třezalku spásá hlavně krascovitý brouk polník třezalkový (Agrilus hyperici) a roztoč Aculus hyperici. <h3>Rozmnožování a apomixie</h3> Třezalka tečkovaná se převážně rozmnožuje apomikticky, je však schopna i pohlavního rozmožování. Převažují tetraploidní rostliny (2n = 32), příležitostně byly zjištěny i diploidní a hexaploidní typy, což je vysvětlováno jako důsledek fakultativní apomixie. Druh je považován za dávného křížence dvou různých diploidních druhů třezalek. Jako jeden z rodičovských druhů byla identifikována třezalka skvrnitá (konkrétně poddruh H. maculatum subsp. immaculatum), druhým by mohl být asijský druh H. attenuatum, nesoucí znaky přítomné u třezaly tečkované a chybějící u třezalky skvrnité. Areály obou taxonů se překrývají v oblasti Altaje. Při studiu embryologie tetraploidní třezalky tečkované bylo zjištěno, že meióza probíhá pouze asi ve 3 % zárodečných vaků, zatímco ve zbývajících vacích dochází k apomixii. Zárodečná buňka při ní sice vstupuje do procesu meiózy, později však zakrňuje a funkci zygoty přebírá somatická buňka zárodečného vaku s neredukovaným počtem chromozomů, která se dále dělí mitoticky bez redukčního dělení. Při oplození tak nedochází k rekombinaci DNA, proces oplození je však přesto nutný pro pólová jádra zárodečného vaku, z nichž se formuje endosperm. Bez něj embryo postupně zakrní. U rostliny je tak i při apomiktickém způsobu rozmnožování tvorba semen podmíněna opylením. Tento proces se nazývá pseudogamie.[7] Diploidní rostliny se rozmnožují klasickým pohlavním způsobem.[14] Pyl vzniká normálním meiotickým dělením a je tedy haploidní. Vlivem poruch meiózy bývá okolo 30 % (někdy až 70 %) pylových zrn sterilních.[15] Rostlina se množí také vegetativně úlomky kořenů a růstem z postranních kořenů. Vegetativní množení je stimulováno zejména spásáním, působením ohně nebo odlistěním rostlin. Mladé rostlinky se brzy osamostatní. Třezalka má hluboký kořenový systém a jeho pomocí přečkává případné požáry vegetace. Kromě toho žár ohně stimuluje klíčení dormantních semen v půdní semenné bance. <h3>Opylování a šíření semen</h3> Květy třezalky tečkované jsou opylovány různým hmyzem sbírajícím pyl. Nektar se v nich nevytváří. Jsou též schopny samoopylení. Jedna rostlina vytvoří asi 15000 až 34000 semen. V jedné tobolce bývá 400 až 500 semen. Semena se šíří větrem, vodou, prostřednictvím zvířat nebo lidskou činností. Tobolky mají lepkavý povrch a přítomnost tohoto lepkavého exudátu na povrchu semen blokuje klíčení, dokud jej vnější vlivy neodstraní. Semena si udržují klíčivost přibližně 6 až 30 let a bývají v půdní semenné bance zastoupena v hojném počtu. <h2>Taxonomie</h2> Druh Hypericum perforatum je v rámci rodu Hypericum řazen do sekce Hypericum a stejnojmenné podsekce a série. Série Hypericum obsahuje celkem 12 druhů, z třezalek rostoucích v ČR sem patří též třezalka skvrnitá, třezalka čtyřkřídlá a třezalka ozdobná. Třezalka tečkovaná je silně variabilní taxon, přičemž různorodost morfologických znaků spočívá zejména ve velikosti a tvaru listů a okvětí a také hustotě žláznatých teček. Jednotlivé formy nejsou jednoznačně ohraničené a jsou mezi nimi plynulé přechody. Jsou rozeznávány 4 vnitrodruhové taxony: <ul> <li>Hypericum perforatum var. perforatum (syn. H. perforatum subsp. vulgare)</li> <li>Hypericum perforatum var. platycalyx (syn. H. perforatum subsp. latifolium)</li> <li>Hypericum perforatum var. angustifolium (syn. H. perforatum subsp. angustifolium, H. stenophyllum)</li> <li>Hypericum perforatum var. microphyllum (syn. H. perforatum subsp. varonense, H. veronense)[7][17]</li> </ul> V přírodě se třezalka tečkovaná nejčastěji kříží s autotetraploidním taxonem H. maculatum subsp. obtusiusculum ze vzniku tetraploidních nebo řidčeji i hexaploidních kříženců. Tito kříženci bývají dále plodní. Jsou známi též kříženci s dalšími taxony, kteří však vesměs tvoří jen málo klíčivých semen: nominátním poddruhem H. maculatum subsp. maculatum, H. tetrapterum, H. montanum a H. pulchrum.[7] Kříženec s H. maculatum se nazývá Hypericum × desetangsii. <h2>Obsahové látky</h2> V třezalce tečkované bylo zjištěno více než 150 různých látek, z nichž řada má prokazatelný biologický účinek. Z medicínského hlediska nejvýznamnější obsahové látky náležejí mezi naftodiantrony (hypericin, pseudohypericin), floroglucinoly (hyperforin, adhyperforin) a flavonoidy. Dále jsou obsaženy xanthony, třísloviny, procyanidiny, fenolické sloučeniny, deriváty antrachinonu, esenciální oleje aj. <h3>Hypericiny</h3> Účinné látky ze skupiny naftodiantronů jsou v třezalce tečkované zastoupeny hypericinem a strukturně velmi podobným pseudohypericinem. Souhrnně se obě tyto látky označují jako hypericiny. Jsou koncentrovány v tmavých žlázkách, jimž dávají černé zbarvení. V roztoku jsou červené. Tmavé žlázky jsou s různou četností rozptýleny po celé nadzemní části rostliny. Největší množství hypericinů je obsaženo v květech ve stádiu plného květu (asi 5x až 8x více než v listech), a to zejména v tyčinkách a korunních lístcích. S odkvětem pak jejich obsah klesá. Dvouletá rostlina obsahuje asi dvojnásobek množství hypericinů oproti rostlině v prvnímu roce po výsevu. Biosyntéza hypericinu začíná v zelené rostlinné tkáni prostřednictvím polyketidové dráhy a pokračuje v tmavých žlázkách kondenzační reakcí emodinu a emodin anthronu. Výsledný emodin de-anthron je fenolickou oxidací přeměňován na protohypericin (případně protopseudohypericin), který se působením světla přeměňuje na hypericin (resp. pseudohypericin).[18][15] V surové nati kolísá obsah hypericinů v závislosti na stádiu rostliny v rozmezí od 0,03 do 0,3 %. Hypericiny jsou zodpovědné za fotosenzibilující efekt, mají antivirové účinky a přispívají též k antidepresivnímu účinku.[19] <h3>Hyperforin a adhyperforin</h3> Hyperforin je v rostlině téměř výhradně koncentrován v průsvitných žlázkách, a to zejména v generativních orgánech.[20] Největší obsah této látky je v nedozrálých plodech, kde je obsažena v množství asi 4,4 % hmotnosti sušiny (spolu s 1,8 % adhyperforinu). Vyskytuje se také v poupatech a květech, naopak v listech a stonku téměř chybí. Je doprovázena adhyperforinem, který se liší pouze jednou ethylovou skupinou namísto methylové, základní struktura je však stejná. Látka je poměrně nestabilní a snadno oxiduje na celou řadu rozkladných produktů. Je rozpustná v organických rozpouštědlech, v lipofilních roztocích je však značně nestabilní, což souvisí s množstvím dvojitých vazeb ve struktuře a jejich snadnou oxidací mj. atomárním kyslíkem vznikajícím působením světla na hypericin. V lihovém výluhu ze sušeného materiálu je rozložena v průběhu několika dní, v případě výluhu z čerstvých rostlin je její životnost i několik měsíců, což je vysvětlováno přítomností stabilizujících složek v čerstvé rostlině. Hyperforin byl dosud zjištěn v rámci celé rostlinné říše výlučně v třezalce tečkované. Jeho obsah ve dvouletých rostlinách je asi o pětinu vyšší než v 1. roce.[15] Při vyluhování hyperforinu se jako nejlepší rozpouštědlo ukázal ethanol v minimální koncentraci 70 % . Při použití 40 % ethanolu lze vylouhovat jen asi 1 % celkového množství. Vyšší teplota (60 °C) při vyluhování poněkud snižuje jeho výtěžnost. Působení světla nemá vliv na množství vylouhovaného hyperforinu, ovlivňuje však jeho stabilitu. Nejlepší výsledky z hlediska stability roztoku byly získány při vyloučení světla a přístupu kyslíku při extrakci. K sušení je doporučováno vakuové sušení. Vysušený výluh se ukázal jako stabilní forma. V čajovém nálevu ze sušené třezalkové nati nebyl žádný hyperforin detekován. Biosyntéza hyperforinu je úzce spojena s biosyntézou monoterpenických esenciálních olejů (silic) a probíhá sloučením acylfloroglucinolu se 3 molekulami isopentenyldifosfátu a jedné molekuly geranyldifosfátu.[20] Hyperforin je hlavním nositelem antidepresivního účinku a je zodpovědný za interakce s ostatními léčivy. V extraktech je obsažen v množství od 0 do 6 %.[19] <h3>Flavonoidy a flavonoidní glykosidy</h3> Flavonové sloučeniny jsou přítomny buď jako volné flavonoidy či biflavonoidy nebo vázané v podobě glykosidů. Jejich celkový obsah v sušině činí asi 2 až 4 %. Jsou přítomny v květech i listech. Z volných jednoduchých flavonoidů převládá kvercetin, kempferol, myricetin, dihydrokvercetin a luteolin. Flavonoidní složka glykosidů (aglykon) je tvořena téměř výhradně kvercetinem. Mezi tyto glykosidy náleží u třezalky rutin, hyperosid, isokvercitrin, kvercitrin a jiné. Z biflavonoidů jsou přítomny zejména biapigeniny a amentoflavon. Tyto látky byly zjištěny výhradně v květech.[15][19] Bylo zjištěno, že obsah hyperosidu v prvním roce po výsevu představuje jen asi 13 % jeho obsahu ve dvouleté rostlině. Množství a poměr rutinu a kvercitrinu se mění v závislosti na nadmořské výšce. Se stoupající nadm. výškou obsah rutinu stoupá, zatímco obsah kvercetinu klesá.[15] Flavonoidy představují nejrozsáhlejší skupinu sekundárních metabolitů třezalky. Mají antidepresivní účinek, zejména však zlepšují farmaceutické působení jiných obsahových látek, jako jsou např. hypericiny.[19] <h3>Silice</h3> Esenciální oleje jsou koncentrovány v průsvitných žlázkách, rozptýlených po celé nadzemní části rostliny. V silici bylo zjištěno celkem 29 různých složek. <h3>Xanthony</h3> Xanthony jsou látky charakteristické pro čeledi třezalkovité a hořcovité. Jsou koncentrovány zejména v kořenech. V kořeni třezalky tečkované jsou zastoupeny zejména norathyriolem, mangiferinem, isomangiferinem a kielkorinem. Norathyriol je přítomen v množství asi 0,0004 %.[4][15] <h3>Třísloviny a procyanidiny</h3> Třísloviny jsou v třezalce zastoupeny v množství asi od 6 do 15 %. Jsou tvořeny zejména katechinovými a epikatechinovými jednotkami. Jsou přítomny též jednodušší procyanidiny. <h2>Třezalka v oficiální medicíně</h2> <h3>Klinické studie</h3> Hlavní medicínský význam třezalky spočívá v léčení lehkých a středně těžkých forem deprese. Tento účinek byl potvrzen množstvím kontrolovaných randomizovaných klinických studií (do roku 2009 jich bylo provedeno více než 50) a je z medicínského i farmakologického hlediska nejprozkoumanější.[21] Dále byl také prokázán účinek při léčbě somatoformních poruch a úzkostných stavů. Z jiných oblastí využití ukazují ojedinělé studie pozitivní účinek při léčbě oparu a v kombinaci s ploštičníkem hroznatým (Cimicifuga racemosa) při klimakterických potížích. V rámci provedených klinických studií nebyl prokázán účinek na dětskou hyperaktivitu, sociální fobii, bolesti při polyneuropatii a syndrom pálících úst.[19] Třezalková mast standardizovaná na obsah hyperforinu (1,5 %) má prokázanou účinnost při léčbě atopického ekzému.[22] Preklinické studie ukázaly také jejich potenciálně slibné sedativní, anxiolytické (proti úzkostným stavům), nootropické (zlepšující schopnosti mozku), antischizofrenické (léčba schizofrenie), antikonvulzivní (tlumící křeče např. při epilepsii), antidiabetické a analgetické účinky. Mají též potenciál při léčení alkoholové a nikotinové závislosti. Mohou být také účinné při léčbě celé řady psychických poruch, jako je generalizovaná úzkostná porucha, poruchy spánku, somatoformní poruchy, obsedantně kompulzivní porucha a sezonní afektivní porucha.[23] <h2>Toxicita a vedlejší účinky</h2> Toxikologické studie neprokázaly že by třezalka tečkovaná měla v krátkém a střednědobém horizontu toxické účinky. Vedlejší účinky užívání této rostliny nebo přípravků z ní vyrobených bývají mírné a zahrnují zejména trávicí potíže a únavu. Poškození kůže vlivem fotosenzitivity se při běžných terapeutických dávkách objevuje zřídka.[24] Výjimečně byly popsány vážnější vedlejší účinky, spočívající v kožních, alergických nebo psychiatrických reakcích. Největším rizikem spojeným s užíváním třezalkových preparátů je jejich interakce s jinými léčivy. Z tohoto důvodu je doporučováno o užívání třezalky informovat ošetřujícího lékaře.[19] <h3>Fotosenzitivita</h3> Fotosenzitivita a následné riziko poškození kůže slunečním zářením jsou v souvislosti s třezalkou často zmiňovány. Účinnými látkami jsou hypericiny. Fotosenzitivita se jako vedlejší účinek léčby třezalkou objevuje výjimečně, projevuje se slabě a odezní v horizontu několika dní po konci léčebné kúry. Jedinci s bledou pletí bývají citlivější. K vyvolání projevů fototoxicity je zapotřebí dávky obsahující 30x až 50x více hypericinu než je v běžných terapeutických dávkách.[4][24][19] <h3>Interakce s léčivy</h3> Výzkum farmakologického působení třezalky ukázal, že floroglucinoly v ní obsažené (hyperforin, adhyperforin) ruší účinek některých léků. Mechanismus tohoto účinku spočívá v aktivaci enzymů, které léčiva v organismu odbourávají, konkrétně cytochromu P450 3A4 a P-glykoproteinu. Výsledkem pak je pokles hladiny daných medikamentů v krvi a související oslabení jejich terapeutického účinku. Mezi léky, které třezalka takto ovlivňuje mimo jiné patří antikoncepční přípravky, léky na ředění krve (warfarin), imunosupresiva (cyklosporin), antidepresiva, chemoterapeutika používaná při léčbě rakoviny (irinotekan), kardiotonika (digoxin), antiastmatika (theofylin) a léky proti AIDS (idinavir).[25][26][19] <h3>Inhibice MAO</h3> Autoři prvních odborných studií účinku třezalky na centrální nervovou soustavu došli k závěru, že hlavní mechanismus antidepresivního účinku této rostliny spočívá v inhibici monoamin-oxidázy, enzymu který se v těle podílí na odbourávání biogenních aminů. V kombinaci se stravou bohatou na tyramin, jako je červené víno nebo sýr, anebo s některými léčivy (sympatomimetika, antidepresiva) je v takovém případě riziko potenciálně škodlivých vedlejších účinků projevujících se zejména prudkým zvýšením krevního tlaku (hypertenzní krize). Tyto závěry ovšem v pozdějších studiích nebyly potvrzeny a bylo zjištěno, že účinek třezalky je komplexnější a postavený na odlišných mechanismech. Obsah flavonoidových aglykonů vyvolávajících tento účinek je v třezalce příliš nízký na to, aby se mohl při běžném dávkování tento účinek projevit. Navíc není v odborné literatuře dosud popsán ani jediný klinický případ takové interakce.[21][27][28][29][24] Přesto s tímto potenciálním účinkem dále operuje např. i oficiální zpráva Evropské komise z roku 2002, týkající se zdravotních rizik potravních doplňků s obsahem třezalky a hypericinu.[30] <h3>Užívání v těhotenství a při kojení</h3> Účinek užívání třezalkových preparátů na vývoj plodu není dosud uspokojivě prozkoumán. Obecně se užívání těchto preparátů v době těhotenství a při kojení spíše nedoporučuje. Některé studie ukázaly nižší porodní váhu, zatímco v jiných bylo užívání třezalky v době těhotenství bez viditelného dopadu na vývoj plodu.[19] <h3>Otravy u zvířat</h3> Třezalka je ve větším množství toxická pro spásající dobytek kvůli obsahu hypericinu a následné fotosenzibilitě.[10] Mezi charakteristické projevy patří u hospodářských zvířat zejména puchýře a otoky. Nejméně odolní jsou koně, nejvíce kozy. Obecně jsou tmavě zbarvená zvířata lépe chráněna než světlá. Úhyn zvířat je výjimečný, některé průvodní jevy (slepota, otok nebo bolesti tlamy) zabraňují zvířatům v přijímání potravy a vody, což následně může vést ke smrti dehydratací nebo hladověním. Kozy a hovězí dobytek se třezalce spíše vyhýbá a konzumuje ji zejména při nedostatku jiné pastvy. <h2>Historie využití</h2> Třezalka byla využívána jako léčivá rostlina již za časů Starověkého Řecka a také ve středověku. Věřilo se, že je naplněna magickou silou a ochraňuje před zlem a nemocemi. Pedanius Dioscorides, řecký lékař a botanik žijící v prvním století našeho letopočtu, rozlišoval celkem 4 druhy třezalek, mezi nimi i třezalku tečkovanou pod názvem Uperikon. Doporučoval je spolu s medovou vodou na ischias a zevně na spáleniny. V Galénově systému je třezalka popisována jako bylina povahy horké a suché. Paracelsus píše že může být užita jako amulet proti zakletí a přízrakům. Bylina byla hojně využívána v předkřesťanské Anglii a z této doby se k ní dochovala řada legend. Středověký botanik John Gerard uváděl že mast z této byliny je nejdrahocennější prostředek k hojení hlubokých zranění a že lepšího přírodního balzámu pro tyto účely není. Herbalisté ze 16. a 17. století ji uvádějí pod starým latinským názvem Fuga daemonum s tím, že sloužila k odhánění démonů. Niocholas Culpeper, anglický botanik, lékař a astrolog ze 17. století, přiřadil třezalku zvířetníkovému znamení Lva a domu Slunce. Doporučoval ji jako jedinečnou bylinu k léčení ran s tím, že léčí vnitřní zranění a zhmoždění a v podobě masti rozpouští otoky, uvolňuje neprůchodnost a uzavírá okraje rány k sobě. Doporučoval ji také při bodnutí či kousnutí jakýmkoliv jedovatým zvířetem, ischiasu, epilepsii a ochrnutí. Třezalkový olej byl v minulosti používán chirurgy k čištění ran. V Evropě patřil k neoblíbenějším lidovým prostředkům na odřeniny, zranění a pohmožděniny. Brzy po jejím zavlečení do USA ji zařadili do svého výběru léčivých rostlin po bok severoamerickým druhům třezalek i domorodí indiáni, zatímco mezi bílými Američany začala být oceňována až v polovině 19. století. Koncem 19. století již zde byla používána v obdobných indikacích jako v dnešním bylinářství.[31] <h2>Zpracování</h2> Čerstvá nebo sušená kvetoucí nať třezalky tečkované se označuje jako Herba hyperici. Ta se různými způsoby zpracovává na celou řadu přípravků, přičemž způsob zpracování má zásadní vliv na obsah a skladbu účinných látek. Při léčbě depresí jsou nejvyužívanější sušené alkoholové extrakty upravené do podoby tablet nebo kapslí. Alkoholový výluh se získává ze sušené nati a v rámci poměrně komplikovaného zpracování je zahuštěn, vysušen a poté standardizován na obsah účinných látek. Rozpouštědlem je nejčastěji ethanol, řidčeji methanol. Dalšími lékovými formami získávanými ze sušené rostliny jsou tinktury (tekuté alkoholové výluhy), olejové extrakty nebo tablety lisované přímo z jemně drcené rostliny. Výrobce obvykle při výrobě smísí nať planých i pěstovaných rostlin pocházejících z různých zdrojů a různých let. Čerstvá nať je zpracovávána na homeopatické přípravky, vyluhována v oleji nebo je z ní lisována šťáva.[19] <h2>Komerční přípravky</h2> Na trhu je prodávána celá řada třezalkových preparátů: drcená nať sypaná nebo v nálevových sáčcích, prášek z byliny lisovaný do tablet, suchý extrakt v tabletách a kapslích, tinktury, šťáva lisovaná z čerstvých bylin, macerát v oleji a rovněž homeopatické přípravky.[15] Medicínský význam preparátů z třezalky prudce vzrostl před rokem 2000. V roce 1995 se v USA prodaly přípravky za 20 miliónů dolarů, o 2 roky později to již byl desetinásobek.[23] V roce 1996 němečtí lékaři předepsali celkem 131 miliónů denních dávek léčivých přípravků z třezalky a na německém trhu bylo v nabídce více než 50 různých preparátů. V roce 1999 se v Evropě prodala třezalka tečkovaná za 6 miliard dolarů (200 miliard Kč podle tehdejšího kurzu dolaru). V letech 2007 až 2008 bylo v Evropě prodáno téměř 10 miliónů balení třezalkových přípravků za rok. Největšími trhy jsou Německo, Ruská federace a Polsko. Prodej v těchto 3 zemích představuje téměř 80 % prodeje v celé Evropě.[24][19][15] Prodej preparátů v Německu čtyřnásobně převyšuje prodej antidepresiva fluoxetinu, známého jako Prozak.[32] <h2>Třezalkový olej</h2> <div class="thumb tright"> <div class="thumbinner"><img alt="Semena Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum)" src="https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/51/Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG/220px-Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG" decoding="async" width="220" height="182" class="thumbimage" srcset="//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/51/Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG/330px-Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG 1.5x, //upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/51/Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG/440px-Hypericum_perforatum_oil_extraction_HC1.JPG 2x" data-file-width="3451" data-file-height="2849" title="Semena Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum)"> <div class="thumbcaption"> <div class="magnify"></div> Příprava třezalkového oleje</div> </div> </div> Třezalkový olej (Oleum Hyperici) je tradiční medicínská podoba třezalky. Je používán k domácímu léčení spálenin, drobných zranění a různých kožních neduhů, vnitřně pak při potížích s trávením (dyspepsie).[12][33][19] Při přípravě v domácích podmínkách se čerstvé třezalkové květy napěchují do zavařovací sklenice a zalijí olejem. Většinou se doporučuje olej olivový, občas je používán i lněný nebo kvalitní slunečnicový. Sklenice se uzavře a postaví na několik týdnů na slunce. Po vylouhování se olej zcedí. Uchovává se v uzavřené tmavé nádobě. Trvanlivost je minimálně jeden rok.[34][35][36] Ve veterinární péči se používá buď tekuté podobě nebo ve formě masti. Aplikuje se zevně při zánětech vemene, na záněty, ekzémy, dermatózy ap.[37] Působením slunečního světla při maceraci dochází k rozkladu hypericinu na rozkladné produkty, které dávají výslednému produktu červené zbarvení a jsou na rozdíl od hypericinu rozpustné v oleji. Čerstvý olej obsahuje účinnou látku hyperforin, její obsah však při uskladnění vlivem oxidace rychle klesá.[38] <h2>Pěstování</h2> V minulosti byla většina třezalky sbírána v přírodě, v souvislosti s rostoucím významem v psychoterapii je stále více pěstována. K získání co do obsahových látek stejnoměrné produkce byly vyšlechtěny kultivary.[39] Je jako zemědělská plodina poměrně nová, přesto je již registrováno několik kultivarů zejména v Německu. Šlechtění dále probíhá. Mezi žádané vlastnosti náleží zejména vysoký a vyrovnaný obsah účinných látek, životaschopnost a odolnost vůči antraknóze.[14] Jednou z nejpěstovanějších forem je polský kultivar 'Topas', registrovaný v roce 1982. V roce 1995 se na třezalkových plantážích ve Švýcarsku objevila antraknóza, houbové onemocnění způsobující odumírání rostlin, které v podstatě kultury zničilo. Původce byl identifikován jako Colletotrichum gloeosporioides. Později byly vyšlechtěny kultivary proti tomuto onemocnění odolnější.[15] Hlavními producenty jsou Německo, Polsko a Mallorka. V roce 2003 bylo v Německu oseto třezalkou více než 600 hektarů. <script src="//cdn.public.n1ed.com/G3OMDFLT/widgets.js"></script>

MHS 45 (1000 S)

Rychlý náhled

This plant is resistant to winter and frost.

Semena bílého Oleandr...

1,95 € SKU: T 62 W

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Semena bílého Oleandr obecný (Nerium oleander)</h2> <h2>Cena za balení 10 semen.</h2> Bílý oleandr - Mont Blanc je nejběžnější odrůda bílého oleandru: má květy skládající se ze dvou řad překrývajících se okvětních lístků, které mají průměr 5 - 6 cm. které kvetou od června do září a jsou mírně voňavé jako většina oleandrových odrůd. Sestra Agnes nebo Soeur Agnes má upřímný bílý květ o průměru asi 6 cm a kvete od června do září a hrdlo květů je krémově zbarvené Vidíme, jak exploduje v celé své kráse na terasách, zahradách, parcích a dává každé oblasti královský, starověký, romantický aspekt Je to oleandr , vědecký název Nerium oleander , vždyzelený keř, který je všestranný a velmi krásný. Při pravidelném stříhání si zachovává malé rozměry a zřídka přesahuje jeden a půl metru nebo dva metry na výšku. V zahradách může v průběhu času dosáhnout značné velikosti a v mírných klimatických oblastech se stát skutečným stromem. Oleander je italská rostlina rozšířená v polospontánním stavu po celém středním jihu, která do Středomoří dorazila v odlehlých dobách, pravděpodobně ze Středního východu. Již v roce 300 nl o ní Theophrastus v pojednání o rostlinách hovořil :. již tehdy používán jako okrasná rostlina. Oleandr je rod, který zahrnuje tři druhy vždyzelených keřů nebo malých stromů, s lineárními, úzkými, kopinatými, celými, tmavě zelenými listy. Květy, které se liší od růžové po bílou, červenou až žlutou, mohou být jednoduché nebo dvojité. Produkuje nápadné, červenohnědé plody, vzpřímené, dlouhé 10 až 15 cm, obsahující některá semena. Oleandr, Nerium oleander, je velmi odolný vždyzelený keř, a proto se masivně pěstuje v městském prostředí. Má vynikající odolnost vůči slanosti a suchu: je to rostlina pěstovaná pro okrasné účely a pro jednoduché pěstování. Botanická klasifikace Oleandr (Nerium oleander) je vždyzelený keř patřící do čeledi Apocynaceae, jediný druh rodu Nerium. Pravděpodobně pochází z Asie, ale ve středomořských oblastech je naturalizovaný a spontánní. </body> </html>

T 62 W

Rychlý náhled

This plant is resistant to winter and frost.

Semena Červené Oleandr...

1,95 € SKU: T 62 R

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Semena Červené Oleandr obecný (Nerium oleander)</h2> <h2>Cena za balení 10 semen.</h2> Sestra Agnes nebo Soeur Agnes má upřímný bílý květ o průměru asi 6 cm a kvete od června do září a hrdlo květů je krémově zbarvené Vidíme, jak exploduje v celé své kráse na terasách, zahradách, parcích a dává každé oblasti královský, starověký, romantický aspekt Je to oleandr , vědecký název Nerium oleander , vždyzelený keř, který je všestranný a velmi krásný. Při pravidelném stříhání si zachovává malé rozměry a zřídka přesahuje jeden a půl metru nebo dva metry na výšku. V zahradách může v průběhu času dosáhnout značné velikosti a v mírných klimatických oblastech se stát skutečným stromem. Oleander je italská rostlina rozšířená v polospontánním stavu po celém středním jihu, která do Středomoří dorazila v odlehlých dobách, pravděpodobně ze Středního východu. Již v roce 300 nl o ní Theophrastus v pojednání o rostlinách hovořil :. již tehdy používán jako okrasná rostlina. Oleandr je rod, který zahrnuje tři druhy vždyzelených keřů nebo malých stromů, s lineárními, úzkými, kopinatými, celými, tmavě zelenými listy. Květy, které se liší od růžové po bílou, červenou až žlutou, mohou být jednoduché nebo dvojité. Produkuje nápadné, červenohnědé plody, vzpřímené, dlouhé 10 až 15 cm, obsahující některá semena. Oleandr, Nerium oleander, je velmi odolný vždyzelený keř, a proto se masivně pěstuje v městském prostředí. Má vynikající odolnost vůči slanosti a suchu: je to rostlina pěstovaná pro okrasné účely a pro jednoduché pěstování. Botanická klasifikace Oleandr (Nerium oleander) je vždyzelený keř patřící do čeledi Apocynaceae, jediný druh rodu Nerium. Pravděpodobně pochází z Asie, ale ve středomořských oblastech je naturalizovaný a spontánní. </body> </html>

T 62 R

Rychlý náhled

This plant is resistant to winter and frost.

Rose Bay - Rose Laurel...

1,95 € SKU: T 62

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Rose Bay - Rose Laurel Seeds (Nerium oleander)</h2> <h2>Price for Package of 10 seeds.</h2> Undoubtedly a candidate for most poisonous plant in the garden but also a contender for most beautiful. This species is considered to be native to Spain, the Balearic Islands and Morocco east through Mediterranean coastal countries to the Arabian Peninsula, Ethiopia, Niger, Afghanistan, Iran and Iraq to India and central China. It occurs as a non-native in parts of Africa, the Azores, Japan, Indonesia, Australia, New Zealand, the United States, central and eastern Mexico, Central and South America. This species is very widely cultivated as an ornamental. All parts of the plant are poisonous and so it is not grazed or eaten. Steam from boiled leaves is inhaled to relieve sinusitis, pounded leaves are applied to the skin to relieve itching, ulcers and tumours (Jongbloed 2003); the leaves are used as an insecticide. Nerium Believed to come from the Greek ‘nerion’ which is, itself, believed to be based on ‘neros’, ‘wet’ or ‘fresh’. oleander Possibly a combination of the Latin ‘olea’, ‘olive’ and ‘rodandrum’, ‘rhododendron’ meaning the plant looks somewhat similar to a cross between these two. Common Names and Synonyms oleander, rose bay, common oleander, rose laurel <h2>WIKIPEDIA:</h2> Nerium oleander /ˈnɪəriəm ˈoʊliː.ændər/[3] is an evergreen shrub or small tree in the dogbane family Apocynaceae, toxic in all its parts. It is the only species currently classified in the genus Nerium. It is most commonly known as oleander, from its superficial resemblance to the unrelated olive Olea.[Note 1] It is so widely cultivated that no precise region of origin has been identified, though southwest Asia has been suggested. The ancient city of Volubilis in Morocco may have taken its name from the Berber name oualilt for the flower.[4] Oleander is one of the most poisonous commonly grown garden plants. Description Oleander grows to 2–6 m (6.6–19.7 ft) tall, with erect stems that splay outward as they mature; first-year stems have a glaucous bloom, while mature stems have a grayish bark. The leaves are in pairs or whorls of three, thick and leathery, dark-green, narrow lanceolate, 5–21 cm (2.0–8.3 in) long and 1–3.5 cm (0.39–1.38 in) broad, and with an entire margin. The flowers grow in clusters at the end of each branch; they are white, pink to red,[Note 2] 2.5–5 cm (0.98–1.97 in) diameter, with a deeply 5-lobed fringed corolla round the central corolla tube. They are often, but not always, sweet-scented.[Note 3] The fruit is a long narrow capsule 5–23 cm (2.0–9.1 in) long, which splits open at maturity to release numerous downy seeds. Habitat and range N. oleander is either native or naturalized to a broad area from Mauritania, Morocco, and Portugal eastward through the Mediterranean region and the Sahara (where it is only found sporadically), to the Arabian peninsula, southern Asia, and as far East as Yunnan in southern parts of China.[5][6][7][8] It typically occurs around dry stream beds. Nerium oleander is planted in many subtropical and tropical areas of the world. On the East Coast of the US, it grows as far north as Virginia Beach, Virginia, while in California and Texas it is naturalized as a median strip planting.[citation needed] Because of its durability, Oleander was planted prolifically on Galveston Island in Texas after the disastrous Hurricane of 1900. They are so prolific that Galveston is known as the 'Oleander City'; an annual Oleander festival is hosted every spring.[9] Oleander can be grown successfully outdoors in southern England, particularly in London and mild coastal regions of Dorset and Cornwall. Ecology Some invertebrates are known to be unaffected by oleander toxins, and feed on the plants. Caterpillars of the polka-dot wasp moth (Syntomeida epilais) feed specifically on oleanders and survive by eating only the pulp surrounding the leaf-veins, avoiding the fibers. Larvae of the common crow butterfly (Euploea core) also feed on oleanders, and they retain or modify toxins, making them unpalatable to would-be predators such as birds, but not to other invertebrates such as spiders and wasps. The flowers require insect visits to set seed, and seem to be pollinated through a deception mechanism. The showy corolla acts as a potent advertisement to attract pollinators from a distance, but the flowers are nectarless and offer no reward to their visitors. They therefore receive very few visits, as typical of many rewardless flower species.[11][12] Fears of honey contamination with toxic oleander nectar are therefore unsubstantiated. Ornamental gardening Oleander is a vigorous grower in warm subtropical regions, where it is extensively used as an ornamental plant in parks, along roadsides, and as a windbreak. It will tolerate occasional light frost down to −10 °C (14 °F).,[8] though the leaves may be damaged. The toxicity of Oleander renders it deer-resistant. The plant is tolerant of poor soils, salt spray, and sustained drought, although it will flower and grow more vigorously with regular water. Nerium Oleander also responds well to heavy pruning, which should be done in the autumn or early spring to keep plants from becoming unruly. In cold-winter climates Oleander can be grown in greenhouses and conservatories, or as potted indoor plants that can be kept outside in the summer. Oleander flowers are showy, profuse, and often fragrant, which makes them very attractive in many contexts. Over 400 cultivars have been named, with several additional flower colors not found in wild plants having been selected, including red, pink, yellow, and salmon; white and a variety of pinks are the most common. Double flowered cultivars like 'Mrs Isadore Dyer' or 'Mont Blanc' are enjoyed for their large, rose-like blooms and strong fragrance. Many dwarf cultivars have also been developed, which grow only to about 10' at maturity. In most Mediterranean climates they can be expected to bloom from April through October, with their heaviest bloom usually in May or June. Toxicity Oleander has historically been considered a poisonous plant because some of its compounds may exhibit toxicity, especially to animals, when consumed in large amounts. Among these compounds are oleandrin and oleandrigenin, known as cardiac glycosides, which are known to have a narrow therapeutic index and can be toxic when ingested. Toxicity studies of animals administered oleander extract concluded that rodents and birds were observed to be relatively insensitive to oleander cardiac glycosides.[16] Other mammals, however, such as dogs and humans, are relatively sensitive to the effects of cardiac glycosides and the clinical manifestations of "glycoside intoxication". However, despite the common "poisonous" designation of this plant, very few toxic events in humans have been reported. According to the Toxic Exposure Surveillance System, in 2002, 847 human exposures to oleander were reported to poison centers in the United States.[19] Despite this exposure level, from 1985 through 2005, only three deaths were reported. One cited death was apparently due to the ingestion of oleander leaves by a diabetic man.[20] His blood indicated a total blood concentration of cardiac glycosides of about 20 μg/l, which is well above the reported fatal level. Another study reported on the death of a woman who self-administered "an undefined oleander extract" both orally and rectally and her oleandrin tissue levels were 10 to 39 μg/g, which were in the high range of reported levels at autopsy.[21] And finally, one study reported the death of a woman who ingested oleander 'tea'.[22] Few other details were provided. In contrast to consumption of these undefined oleander-derived materials, no toxicity or deaths were reported from topical administration or contact with N. oleander or specific products derived from them. In reviewing oleander toxicity, Lanford and Boor[23] concluded that, except for children who might be at greater risk, "the human mortality associated with oleander ingestion is generally very low, even in cases of moderate intentional consumption (suicide attempts)". Toxicity studies conducted in dogs and rodents administered oleander extracts by intramuscular injection indicated that, on an equivalent weight basis, doses of an oleander extract with glycosides 10 times those likely to be administered therapeutically to humans are still safe and without any "severe toxicity observed". In South Indian states such as Tamil Nadu and in Sri Lanka the seeds of related plant with similar local name (Kaneru(S) කණේරු) Cascabela thevetia produce a poisonous plum with big seeds. As these seeds contain cardenolides, swallowing them is one of the preferred methods for suicides in villages. Effects of poisoning Ingestion of this plant can affect the gastrointestinal system, the heart, and the central nervous system. The gastrointestinal effects can consist of nausea and vomiting, excess salivation, abdominal pain, diarrhea that may contain blood, and especially in horses, colic.[7] Cardiac reactions consist of irregular heart rate, sometimes characterized by a racing heart at first that then slows to below normal further along in the reaction. Extremities may become pale and cold due to poor or irregular circulation. The effect on the central nervous system may show itself in symptoms such as drowsiness, tremors or shaking of the muscles, seizures, collapse, and even coma that can lead to death. Oleander sap can cause skin irritations, severe eye inflammation and irritation, and allergic reactions characterized by dermatitis. Treatment Poisoning and reactions to oleander plants are evident quickly, requiring immediate medical care in suspected or known poisonings of both humans and animals.[25] Induced vomiting and gastric lavage are protective measures to reduce absorption of the toxic compounds. Charcoal may also be administered to help absorb any remaining toxins.[7] Further medical attention may be required depending on the severity of the poisoning and symptoms. Temporary cardiac pacing will be required in many cases (usually for a few days) until the toxin is excreted. Digoxin immune fab is the best way to cure an oleander poisoning if inducing vomiting has no or minimal success, although it is usually used only for life-threatening conditions due to side effects. Drying of plant materials does not eliminate the toxins. It is also hazardous for animals such as sheep, horses, cattle, and other grazing animals, with as little as 100 g being enough to kill an adult horse.[26] Plant clippings are especially dangerous to horses, as they are sweet. In July 2009, several horses were poisoned in this manner from the leaves of the plant.[27] Symptoms of a poisoned horse include severe diarrhea and abnormal heartbeat. There is a wide range of toxins and secondary compounds within oleander, and care should be taken around this plant due to its toxic nature. Different names for oleander are used around the world in different locations, so, when encountering a plant with this appearance, regardless of the name used for it, one should exercise great care and caution to avoid ingestion of any part of the plant, including its sap and dried leaves or twigs. The dried or fresh branches should not be used for spearing food, for preparing a cooking fire, or as a food skewer. Many of the oleander relatives, such as the desert rose (Adenium obesum) found in East Africa, have similar leaves and flowers and are equally toxic. Folklore The alleged toxicity of the plant makes it the center of an urban legend documented on several continents and over more than a century. Often told as a true and local event, typically an entire family, or in other tellings a group of scouts, succumbs after consuming hot dogs or other food roasted over a campfire using oleander sticks. Garden history In his book Enquiries into Plants of circa 300 BC, Theophrastus described (among plants that affect the mind) a shrub he called onotheras, which modern editors render oleander; "the root of onotheras [oleander] administered in wine", he alleges, "makes the temper gentler and more cheerful". The plant has a leaf like that of the almond, but smaller, and the flower is red like a rose. The plant itself (which loves hilly country) forms a large bush; the root is red and large, and, if this is dried, it gives off a fragrance like wine. In another mention, of "wild bay" (Daphne agria), Theophrastus appears to intend the same shrub. Oleander was a very popular ornamental shrub in Roman peristyle gardens; it is one of the flora most frequently depicted on murals in Pompeii and elsewhere in Italy. These murals include the famous garden scene from the House of Livia at Prima Porta outside Rome, and those from the House of the Wedding of Alexander and the Marine Venus in Pompeii. Willa Cather, in her book The Song of the Lark, mentions oleander in this passage: This morning Thea saw to her delight that the two oleander trees, one white and one red, had been brought up from their winter quarters in the cellar. There is hardly a German family in the most arid parts of Utah, New Mexico, Arizona, but has its oleander trees. However loutish the American-born sons of the family may be, there was never one who refused to give his muscle to the back-breaking task of getting those tubbed trees down into the cellar in the fall and up into the sunlight in the spring. They may strive to avert the day, but they grapple with the tub at last. Oleander is the official flower of the city of Hiroshima, having been the first to bloom following the atomic bombing of the city in 1945. It is the provincial flower of Sindh province. </body> </html>

T 62 P

Rychlý náhled

Semena Snědek ocasatý...

3,80 € SKU: CT 23

Seeds Gallery Com,

5/ 5

<!DOCTYPE html> <html> <head> <meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=UTF-8" /> </head> <body> <h2>Semena Snědek ocasatý (Albuca bracteata)</h2> <h2>Cena za balení 3 semen. </h2> Snědek ocasatý (Albuca bracteata, syn. Ornithogalum longebracteatum) je cibulnatá rostlina z čeledi chřestovité pocházející z Jižní Afriky. Velká cibule jí umožňuje přežít v době sucha klasického mediterátního klimatu této oblasti. <h2>Cibule</h2> Cibule může dosáhnout v průměru až 10 centimetrů a její povrch je voskově zelený a převážně hladký s odumřelými částmi cibule, které se odlupují. Vytváří ve svém okolí velké množství malých dceřiných cibulek. <h2>Listy</h2> Z cibule vyrůstají dlouhé zelené šťavnaté pruhovité listy, které při dobrých podmínkách mohou mít až metr. <h2>Květy</h2> Vytváří klasovité květenství o velikosti 70 až 90 cm s velkým množstvím (50 až 100 kvítků) vonných bílých květů se zelenkavým středem. Nejčastěji kvete od května do srpna. <h2>Pěstování</h2> Rostliny jsou velice přizpůsobivé a tím i velice vhodné pro pěstování v nádobách. Upřednostňuje především přímé letní slunce. Substrát by měl být dobře propustný. Nejlépe se osvědčila kaktusová zem s rašelinou, která dokáže dobře zadržet vodu. V případě, že rostlina nebude déle zalévána, dojde k úhynu listů a rostlina se zatáhne do cibule, kdy pro ní dochází k zimnímu spánku. Rostliny vydrží teploty maximálně k -5 °C. <h2>Množení</h2> Rostlinu můžeme množit pomocí dceřiných cibulí, které vytváří okolo hlavní cibule, ale i na ní (odtud anglický název těhotná cibule). Také je možno rostlinu množit semeny, které vysejeme do dobře propustného substrátu. Měly by vyklíčit během jednoho měsíce. <h2>Využití</h2> Ve své domovině jsou rozdrcené listy často používány na řezné rány a pohmožděniny. Podle některých zdrojů má podobné léčivé účinky jako například aloe vera. Také se její listy vařené v cukernatém roztoku využívají jako sirup proti nachlazení. </body> </html>

CT 23 (3 S)

Rychlý náhled